Úvodem k tomuto krátkému kanonickému pojednání:
V roce 2001 vtrhla na kanonické jurisdikční území autokefální Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku rozkolná jurisdikce řeckého metropolity Kypriána (Kucundy; Oropos a Fili). M. Kyprián je předsedou nekanonického řeckého uskupení (které samo sebe nazývá "synodem v opozici"). Deklarovaným smyslem existence této pseudopravoslavné jurisdikce je udržování starého juliánského kalendáře a odpor proti ekumenismu, který prohlašují za herezi (v nejtvrdším významu toho slova). Svoji pozici ospravedlňují zněním 15. kánonu dvojnásobného cařihradského sněmu (náš výklad tohoto kánonu je zde), čímž zároveň prohlašují všechny pravoslavné biskupy po celém světě za lži-biskupy a usvědčené heretiky, od nichž má dle zmíněného kánonu pravoslavný křesťan právo se oddělit.
Pravoslavné kánony (pravidla) svatých otců však mnohonásobně odsuzují právě počínání a pozici m. Kypriána, jeho synodu a příslušníků tohoto uskupení. Viz o tom v článku níže.
Z hlediska svatootcovských kanonických pravidel je zmíněná událost z r. 2001 nezákonným a protikanonickým vniknutím cizího biskupa na území, které mu kanonicky nenáleží, a navíc provedené za účelem rozbití jednoty společenství místních pravoslavných věřících - tj. za účelem páchání rozkolu, což je svatými Otci hodnoceno hůře než jakýkoliv jiný hřích.
O osobě tohoto metropolity vypovídá samo už to, že byl ve svém duchovenském působení již dvojnásobně suspendován svými představenými, protože už dvakrát opustil svoji církev (nejprve jako kněz opustil Řeckou kanonickou církev a přestoupil do řeckým starostylníkům, které pak už jako biskup také opustil a vytvořil si svoji vlastní církev, do jejíhož čela se postavil; ani od jedné z obou suspendací se neočistil, a tak podle církevního kanonického práva obě vstoupily v platnost). Podobnou nekanonickou rozkolnou činnost organizuje metropolita Kyprián i na jiných místech ve světě.
Veškerá jeho činnost a působení je podle kánonů neplatná, svatokrádežná a Církví Kristovou nepřijímaná. V důsledku toho je podle kánonů m. Kyprian nejen bez jakékoliv duchovenské hodnosti, z níž je podle kánonů svržen, ale podle kánonů stojí i mimo Církev. Důkazem tohoto tvrzení budiž níže uvedené citace posvátných pravidel (kánonů) svatých Otců a sněmů.
V době poslední úpravy textu je již m. Kyprián mrtev, ale jím založený „opoziční synod“ trvá dál a jeho následovníci pokračují v tomto smutném díle.
(Poslední úprava textu: únor 2011)
Motto:
Z Matoušova Evangelia (kapitola 12.):
Za onoho času pravil Pán:30. Kdo není se Mnou, je proti Mně;
kdo neshromažďuje se Mnou, rozptyluje.31. Proto pravím vám:
Všeliký hřích i rouhání bude lidem odpuštěno,
ale rouhání proti Duchu (Svatému)
nebude odpuštěno lidem;32. a řekne-li kdo slovo proti Synu člověka,
bude mu odpuštěno,
ale kdo by mluvil proti Duchu Svatému,
nebude mu odpuštěno,
ani v tomto věku ani v budoucím.33. Buď prohlašujte strom za dobrý
a ovoce jeho za dobré,
anebo prohlašujte strom za zlý
a ovoce jeho za špatné;
neboť strom se pozná podle ovoce.Z kontextu předchozích veršů Evangelia je patrno, že Pán hovoří (ve verši 30.) o Církvi (Království Božím). Podle sv. Jana Zlatoústého se slova o tom, kdo neshromažďuje a rozptyluje, vztahují k ďáblu; podle kontextu církevních výkladů se vztahují i k jiným lidem, kteří tím ďáblu slouží a pracují tím proti Božímu Království, které nemá naprosto nic společného s panstvím satana.
Citace posvátných kánonů jako svatootcovský komentář k praxi rozkolníků
M. Kyprian nemá žádné právo světit
kněze pro Českou republiku
(tj. „svěcení“, které vykonal, je nekanonické a tudíž neplatné)
Kyprian v prvé řadě nemá z kanonického hlediska vůbec žádné právo světit kohokoliv a to kvůli tomu, že je sám již dvojnásobně suspendován (a to sněmem; viz ustanovení místního cařihradkého sněmu), a to jak kanonickou řeckou církví tak i řeckými starostylníky: Chrysostomem II., a nemá tedy žádné oprávnění a moc komukoliv udělovat nějakou duchovenskou hodnost (na tom se shodnou v jeho vlasti jak kanonická církev tak i řečtí starostylníci). A pak bylo jím udělené "vysvěcení" nepřípustným aktem též kvůli tomu, že u nás vstupuje na území celosvětově uznané místní autokefální pravoslavné církve, do jejíž jurisdikce nelze podle kánonů jakkoliv z vnějšku zasahovat (a nakonec i kvůli tomu, že m. Kyprian se sám považuje za součást řecké pravoslavné církve, a ta nemá jurisdikci mimo Řecko). (Vypadá to však spíše tak, že se m. Kyprian samozvaně považuje za papeže s celosvětovou jurisdikcí.) Podle kánonů je jeho čin nekanonický a neplatný a ke všem těm odsouzením, které už na Kypriana dopadly, je kanonickým trestem za každé takové absurdní svěcení mohonásobné svržení ze všech duchovenských hodností – a to nejen jeho samotného, ale i i svržení všech, které ustanovil, a dokonce i jejich anathema (odloučení od Církve Kristovy). (Přijetí osoby z cizí místní církve, její „vysvěcení“ a poslání nazpět, jak jsme to viděli v případě p. Cvaka, je pochopitelně zcela totožné s kánony odsuzovaným vtrhnutím biskupa do cizí jurisdikce; rozkolný význam takového činu je nepochybný, a tím i jeho nekanoničnost, neplatnost a zavržení.)
Nechť se biskup neodvažuje konati rukopoložení mimo hranice své eparchie a v městech a vesnicích, které nejsou jemu podřízeny. Bude-li usvědčen, že tak učinil bez souhlasu těch, kteří mají pravomoc nad těmito městy a vesnicemi, budiž zbaven hodnosti jak on, tak i všechny osoby jím posvěcené. (35. apoštolské pravidlo)
Žádný biskup ať se neodváží přecházeti z jedné eparchie do druhé ani ustanovovati kohokoliv v jejím chrámě pro výkon posvátné služby, ani přiváděti s sebou druhé, leč přejde na pozvání listem metropolity a biskupů s ním, v jejichž oblast přichází. Jestliže bez ničího pozvání mimo řád odejde někoho rukopoložiti a zařizovati církevní věci, jemu nepodléhající, vše, co provede, budiž neúčinným, a on za svůj nepořádek a nerozvážné počínání nechť snáší vhodný trest okamžitého svržení ze své hodnosti od svatého sněmu. (Pravidlo 13. svatého místního sněmu antiochijského)
Biskup nechť nepřichází do jiného města, jemu nepodřízeného, ani na ves, jemu nepodléhající, rukopoložit někoho, a nechť neustanovuje kněze a jáhny v místech, podléhajících druhému biskupu, jenom se souhlasem biskupa toho území. Odváží-li se toho někdo, rukopoložení budiž neplatným a on podléhá epitimii od sněmu. (Pravidlo 22. svatého místního sněmu antiochijského)
Oblastní biskupové nejsou oprávněni rozšiřovati svou pravomoc na církve, které leží za hranicemi jejich oblasti, aby nevznikal zmatek v církvích. Biskup alexandrijský řídí ve smyslu pravidel jen církve egyptské, biskupové východní vykonávají pravomoc jen na východě, šetříce výsad církve antiochijské, jak byly uznány pravidly nicejskými; taktéž biskupové asijské oblasti působí pouze v Asii, biskupové pontští spravují jen záležitosti pontské oblasti, biskupové thráčtí vyřizují jen záležitosti Thrakie. Biskupové nejsou oprávněni překračovati hranice své eparchie za účelem vysvěcení nebo jiného církevního úkonu, leč by byli zvláště pozváni. Rozumí se, že za šetření tohoto pravidla o církevních oblastech přísluší řízení záležitosti církevní oblasti sněmu téže oblasti, jak ustanovil sněm nicejský. Boží církve barbarských národů, mimo římské impérium, se spravují podle platných zvyklostí otců. (2. pravidlo svatého všeobecného druhého sněmu)
Nejdražší v Bohu spolubiskup Rigin a spolu s ním nejzbožnější biskupové cyperské oblasti Zinon a Euagrij přednesli věc, která je novotou a porušujíc církevní rozhodnutí a apoštolská pravidla zasahuje do svobody všech. Protože nemoci společnosti si vyžadují účinnějšího léčení, neboť působí velké škody tím více, že nebylo starého zvykového práva, aby biskup města Antiochie konal svěcení kněží na Cypru, jak o tom podali písemně i ústně zprávu nejzbožnější muži, kteří se dostavili na svatý sněm, představení svatých chrámů na Cypru jsou podle pravidel svatých otců a podle dávného zvykového práva oprávněni sami osobně ustanovovati bez jakéhokoliv omezení a bez jakýchkoli nároků proti nim, nejzbožnější biskupy. Totéž platí pro jiné oblasti a pro všechny eparchie, že žádný v Bohu nejdražší biskup nemá rozšiřovati svou pravomoc na jinou eparchii, která nebyla již dříve a od počátku pod pravomocí jeho nebo jeho předchůdců. Kdo by svou pravomoc rozšiřoval a násilně si podrobil nějakou eparchii, je povinen ji vrátiti, aby nebylo porušováno pravidlo svatých otců: Nechť světská nadutost se nevkrádá pod rouškou bohoslužby. Svoboda, kterou nám svou Krví daroval náš Pán, Ježíš Kristus, vysvoboditel všech lidí, se nesmí pomalu a nepozorovatelně ztratiti. Proto svatý a všeobecný sněm rozhodl, že každá eparchie má zachovávati v čistotě a bez omezení práva, která jí příslušejí od počátku podle zvyklostí, které se ustálily od dávné doby. Opis tohoto rozhodnutí si může bez omezení vyžádati každý metropolita pro sebe jako osvědčení. Náš svatý a všeobecný sněm rozhodl, že osvědčení odporující tomuto učiněnému rozhodnutí, kdyby je někdo předložil, je právně neúčinným. (Pravidlo 8. třetího svatého všeobecného sněmu)
Pan Cvak je knězem, který v České republice pracuje pro rozkol m. Kypriana. Byl m. Kyprianem tajně "vysvěcen" v Řecku v r. 2001. (Více podrobností viz v podtitulku následující kapitoly.)
Jestliže některý biskup, svržený z hodnosti sněmem, nebo kněz nebo jáhen svým biskupem, se odváží vykonati jakoukoliv posvátnou službu, biskup podle svého dřívějšího obyčeje, nebo kněz nebo jáhen, takovému se již nedovolí na druhém sněmu míti ani naději na znovuustanovení na dřívější hodnost, ani býti připuštěn k přinesení ospravedlnění. Avšak i všichni, kdož se s ním stýkají, buďtež odloučeni od církve, zvláště když znajíce odsouzení, vyslovené proti shorařečeným, odváží míti s nimi obecenství. (Pravidlo 4. svatého místního sněmu antiochijského)
Opováží-li se biskup nebo kněz nebo jáhen, který byl za dokázané viny spravedlivě zbaven své hodnosti, konati služby dříve mu svěřené, budiž úplně vyobcován z církve. (28. apoštolské pravidlo)
A tak k otázce o katharech, bylo i dříve řečeno, a tys uvážlivě připomněl, že se nutno říditi obyčejem každé země, protože o jejich křtu rozličně myslili ti, kdož o tomto předmětu usuzovali ve svůj čas. Křest Pepuziánů podle mého mínění nemá ničeho k svému ospravedlnění, a já se divím, jak toho nepozoroval veliký Dionysij, znalý pravidel. Neboť staří stanovili, aby byl uznáván křest, v ničem neodstupující od víry; proto bludaři nazvali ty, kdož se zcela odtrhli a v samé víře odcizili; rozkolníky ty, kdož se odlišili v názorech na některé církevní záležitosti a na otázky, jež se dají řešiti; samozvané sbory jsou shromáždění, vytvořená nepokornými presbytery nebo biskupy a nevzdělaným lidem. Na příklad, jestliže se někdo usvědčen ze hříchu a vzdálen výkonu bohoslužeb nepodrobí pravidlům a zachová si vedení a sloužení, a s ním odstoupí někteří jiní, opustivše obecnou církev, to je samozvaný sbor. Chápati pokání jinak než ti, co jsou v církvi, to je rozkol. Bludy jsou na příklad; manichejský, valentinijánský, markionitský a právě oněch Pepuziánů. Neboť zde je zřejmý rozdíl ve víře v Boha. Proto otcové, kteří byli na počátku, rozhodli, aby byl úplně odmítán křest bludařů, uznáván křest rozkolníků, jako církvi úplně neodcizených, a aby členové samozvaných sborů byli napravováni vhodným pokáním a obrácením a znovu sjednocováni s církví. Tímto způsobem dokonce ti, kdož jsou v církevních stupních, kdy odstoupili s nepokornými a učinili tak pokání, nezřídka jsou přijímáni opět v téže hodnosti. Pepuziáni jsou jasně bludaři. Neboť oni se rouhali Duchu sv., bezbožně a hanebně udělujíce název Utěšitele Montanovi a Priscille. Proto, jestliže činí lidi bohy, podléhají za to odsouzení; urážejí-li Ducha sv. srovnávajíce Ho s lidmi, jsou podrobeni i pro tuto příčinu věčnému odsouzení, ježto rouhání Duchu sv. se neodpouští. Jak lze uznati správnost křtu těch, kdož křtí v Otce i Syna i Montana nebo Priscillu? Neboť nejsou pokřtěni ti, kteří byli křtěni v to, co nebylo nám odevzdáno. Pročež, třebas veliký Dionysij toho ani nezpozoroval, nesmíme zachovávati následování nesprávného; nepřístojnost totiž sama sebou je jasná, a zřejmá je všem, kdož jen trochu uvažují. Kathaři jsou z počtu rozkolníků. Přesto dávní jako Cyprián a náš Firmilián rozhodli zařaditi všechny do jedné řady: Kathary, enkratity, hydroparastáty a apotaktity. Neboť byť začátek odpadu vznikl rozkolem, odpadlí od Církve už neměli na sobě milost (blahodať) Ducha Svatého. Scházelo totiž odevzdání milosti (blahodati), ježto byla porušena zákonná posloupnost. Sice první odpadlíci obdrželi posvěcení od otců a měli duchovní dar skrze skládání jejich rukou, avšak odtržením sebe učinili laiky, neměli moci ani křtíti ani světiti a nemohli odevzdávati druhým milost (blahodať) Svatého Ducha, od níž sami odpadli. Proto staří nařizovali, aby ti, kdož z nich přicházeli do církve, byli znovu očisťováni pravým církevním křtem jako pokřtění laiky. Avšak jelikož rozhodli někteří v Asii pro poučení mnohých uznati jejich křest, budiž on uznáván. Musíme však posouditi chytráctví enkratitů. Tito, aby se učinili nepřijatelnými pro církev, vymyslili si konati překotně svůj křest a tím i vlastní svůj obyčej změnili. A tak vzhledem k tomu, že o nich není nic jasného řečeno, domnívám se, že je nutné, abychom jejich křest odmítali. Toho, kdo jej od nich přijal, křtíti, přichází-li do církve. Mělo-li by se to však státi překážkou obecného řádu, nutno opět přidržeti se obyčeje a následovati otce, kteří prozíravě zařídili naše záležitosti. Obávám se totiž, budeme-li chtíti zdržeti je od překotného křtění, že přísným odkládáním zahradíme cestu těch, kdož si přejí spásy. To, že oni uznávají náš křest, nechť nás nemate, ježto nejsme povinni projevovati jim za to vděčnost, nýbrž podrobovati se přesně pravidlům. Všemožně pak budiž stanoveno, aby po jejich křtu vstupující do církve byli pomazáni od věřících a tak přistupovali k tajinám. Ostatně vím, že bratří Zojina a Satornina, kteří byli v jejich společenství, jsme přijali na stolec biskupský, pročež nemůžeme již ty, kdož byli sjednoceni s jejich obcí, přísným soudem odcizovati z církve, ježto přijetím biskupů jsme stanovili jakési pravidlo k obcování. (Pravidlo 1. – první kanonický list sv. otce našeho Basila)
Otázka:
Jestliže některý biskup spáchal zločin a proto byl sněmem svržen,
načež opět rukopoložil kněze, a tento kněz přijda do monastýru, vyplnil
epitimii, kterou mu na určitou dobu jeho příslušný představený stanovil,
a potom konal posvátnou službu, prosíme, zdali je zapotřebí přijímati
takového kněze jako bezúhonného?
Odpověď:
Vzhledem k tomu, že je nesprávnost zcela jasná, neměli jste
postaviti otázku o takovém zločinu, neboť Pán pravil: "Aniž jest strom
zlý, kterýž nese ovoce dobré." (Luk. 6,43). Vzhledem k tomu ten, který
od svého představeného, ba ani kdyby od některého světce obdržel
epitimii, nemůže být považován za tak dispensovaného, že může sloužit
svatou službu, neboť ani on není knězem, ani ten není svatým, kdo mu dal
povolení; takovýmto způsobem byly by zvráceny všechny kanonické předpisy
a přestaly by existovat.
(13. otázka; z listu Theodora Studity mnichu Methoději)
Poněvadž mnozí lidé v přání vyvolati zmatek a svrhnouti pořádek v církvi si z nevraživosti a klevetivosti vymýšlejí rozličná obvinění na pravoslavné biskupy, kteří spravují církve, nesledujíce jiného cíle než ten, aby uvrhli stín na dobrou pověst kněží a vyvolali zmatek u pokojných lidí, rozhodl svatý sněm biskupů, kteří se sešli na společném shromáždění v Cařihradě, že nemají býti přijímáni žádní žalobci bez přešetření a nemá býti dovoleno, aby kdokoli vznášel obvinění proti církevním správcům, nemá však v tom býti všem zabráněno. Vznese-li nějaká osoba proti biskupovi nějakou svou osobní, tedy soukromou žalobu, na příklad žalobu, že se zmocnil nějakého majetku nebo pro jinou křivdu, kterou mu biskup způsobil, nesmí býti brán ohled ani na osobu žalobcovu, ani na jeho vyznání. Postupováno budiž takto po všech stránkách, aby svědomí biskupa nebylo zatíženo vinou, a také proto, aby osoba, která se přihlásila jako postižená, došla spravedlnosti bez ohledu, jakého je náboženského vyznání. Bude-li biskup obviněn z církevních přestupků, budiž vzat zřetel na osobu žalobcovu. Především nesmí býti dovoleno, aby kacíři vznášeli žaloby na pravoslavné biskupy ve věcech církevních. Kacíři nazýváme jednak osoby, které byly prohlášeny církví za cizí, jednak ty, jež jsme dali do klatby a mimo to osoby, které se sice tváří, jako by správně vyznávaly naší víru, avšak se odtrhly, a svolávají shromáždění proti našim řádně ustanoveným biskupům. Dále pak osoby, příslušníky církve, které byly pro své činy odsouzeny a vyloučeny z kléru nebo z řad věřících laiků. Nebudiž těmto dovoleno vznášeti žalobu na biskupa, pokud se neočistí z obvinění, které na ně samé bylo vzneseno. Také od těch, na něž napřed tylo podáno udání, nelze přijati udání proti biskupu nebo jinému duchovnímu, dokud zjevně neprokáží svou nevinu ve vzneseném obvinění. Ohledně obvinění vznesených na biskupa ve věcech církevních osobami, které nejsou ani kacíři, ani nebyly vyloučeny z církevního obecenství, ani nebyly odsouzeny nebo nebyly napřed obviněny z vlastních přestupků, přikazuje svatý sněm, aby byla předložena všem oblastním biskupům a před nimi aby bylo odůvodněno udání na biskupa, majícího se zodpovídati. Nemohou-li biskupové spojených eparchií proti očekávání obnoviti pořádek ve věci obvinění na některého biskupa vznesených, nechť žalobci předloží svou stížnost velkému sněmu biskupů velké oblasti, který bude za tím účelem svolán. Žalobci musí své obvinění předložiti písemně předem, a bude jim uložen stejný trest s obviněným, vyjde-li v řízení najevo, že obvinění biskupa jest nepravdivé. Kdo však po předběžném doznání neuzná usnesené rozhodnutí a osmělí se žádati slyšení u krále nebo předloží svou věc soudům světským, nebo se obrátí na všeobecný sněm, urážeje tím čest biskupů své oblasti, toho žaloba nebudiž přijata, ježto se to příčí církevnímu řádu a porušuje pravidla. (Pravidlo 6. svatého všeobecného druhého sněmu)
Přijme-li některý biskup nebo kněz nebo jáhen od kohokoliv druhé rukopoložení (svěcení), budiž zbaven duchovní hodnosti jak on, tak i ten, kdo rukopoložení (svěcení) vykonal. Toto se nevztahuje na případ, kdy bude věrohodně prokázáno, že první rukopoložení (svěcení) se stalo od kacířů, poněvadž pokřtění nebo vysvěcení od těchto (heretiků) nemohou býti věřícími ani služebníky církve. (Apoštolské pravidlo 68.)
Rozhodnuto i toto: Když na členy kleru bývá podáno udání a hlásí se některá obvinění, tehdy dílem pro odvrácení výtek církvi, dílem pro vážnost kleru, z kterýchžto důvodů se jim ukazuje shovívavost, dílem pro vyvarování pyšné škodolibosti bludařů a pohanů, jestli si přejí, což je nutné, hájiti svou záležitost a postarati se o důkazy o své nevině, nechť tak učiní během roku, kdy jsou povinni býti mimo obecenství. Jestliže během roku neočistí svou záležitost, nebudiž potom od nich přijímán žádný hlas. (90. pravidlo kartagenského sněmu)
Co je stanoveno o kněžích a biskupech, totéž i nejvíce přísluší patriarchům. Proto, jestliže některý kněz nebo biskup nebo metropolita se odváží odstoupiti od obecenství se svým patriarchou a nebude pronášeti jeho jméno podle stanoveného a vydaného řádu v božském svátostném sloužení, avšak před sněmovním vyhlášením a řádným jeho odsouzením provede rozkol, takový dle rozhodnutí svatého sněmu budiž zcela zbaven každého kněžství, jakmile bude usvědčen z tohoto zločinu. Ostatně toto bylo stanoveno a potvrzeno i o těch, kdož pod záminkou nějakých obvinění, odstupují od svých představitelů a tvoří rozkoly a roztrhávají jednotu církve. Neboť ti, kdož se oddělují od obcování s představitelem pro nějaký blud, odsouzený svatými sněmy nebo otci, když on blud veřejně hlásá a učí zjevně ve chrámě, třebas takoví sebe ohradili před obecenstvím se jmenovaným biskupem před rozhodnutím sněmovním, nejen že nepodléhají epitimii, stanovené pravidly, nýbrž jsou dokonce hodni cti, náležející pravoslavným. Neboť oni odsoudili ne biskupy, nýbrž lžibiskupy a lžiučitele a nikoliv rozkolem roztrhali jednotu církve, nýbrž se snažili ochrániti církev před rozkoly a rozdělením. (Pravidlo 15. svatého sněmu cařihradského - „dvojnásobného“)
Pan Cvak, bývalý pravoslavný křesťan, byl m. Kyprianem bez vědomí svých křestních kmotrů, svého kněze a zpovědníka i bratří na jaře r. 2001 tajně v Řecku myropomazán a kanonicky oddělen od místní pravoslavné církve. Za zmínku stojí i skutečnost, že chystanou cestu do Řecka za m. Kyprianem ani další své úmysly pan Cvak nekonsultoval ani se zpovědníkem či farním knězem ani se svými kmotry (absence byť jen pokusu probrat tak závažný úmysl s knězem či kmotry je výmluvným svědectvím o charakteru zbožnosti tohoto člověka; viz o tom více ve výkladech o pravoslavné zbožnosti od svatých otců či starců a o projevech démonických klamů). O půl roku později byl p. Cvak, který pracuje dělnické profesi a nemá teologické vzdělání, m. Kyprianem tajně v Řecku "vysvěcen" na kněze, aby u nás pracoval pro kyprianovský rozkol. Přípravy na jeho "kněžské svěcení" zde probíhaly za konspirativních opatření (podle svědectví očividce, byl každý, kdo se o věci nějak dozvěděl, naléhavě žádán, aby o tom nikomu nic neříkal). Sám m. Kyprian se před vykonáním jeho "vysvěcení" nedotázal žádné duchovní osoby naší Církve na způsobilost pana Cvaka ke kněžskému svěcení (ani se nepokusil opatřit si svědectví či doporučení jeho dlouholetého zpovědníka; podotkněme, že Kyprian měl k dispozici kontakt na českého duchovního, s nímž se z dřívějška znal, a mohl se s ním snadno spojit, kdyby chtěl, takže nemá pro své nekanonické jednání omluvu). Z toho vyplývá, že m. Kyprian bez okolků "vysvětil" člověka, o němž takřka nic bližšího nevěděl. Takže jedna z nejdůležitějších součástí kněžského svěcení, která je bezpodmínečně nutná k jeho platnosti, - zvolání přítomných věřících: "Axios" (tj. uznání obeznámeného církevního lidu, že kandidát svěcení je hoden) - byla při Cvakově "kněžském vysvěcení" úplnou formalitou či fraškou. Kdo by něco takového mohl považovat za kanonickou chirotonii? (A jak asi vypadala biskupská zkouška z teologické připravenosti kandidáta?)
Ti, kteří byli rukopoloženi na kněze bez prověření, nebo sice při prověření vyzpovídali své hříchy, ale po zpovědi proti pravidlu se našli lidé, kteří položili na ně ruce, nejsou podle pravidla připuštěni ke konání duchovní bohoslužby, jelikož všeobecná církev bezpodmínečně vyžaduje bezúhonnost. (1.Tim 3,2) (Pravidlo 9. prvního svatého všeobecného sněmu)
Budou-li někteří z těch, kdož odpadli, povýšeni do kléru buď z neznalosti jejich poklesků nebo i s vědomím těch, kdož je povýšili, církevní pravidlo budiž zachováno a tito, jakmile to vejde ve známost, buďtež zbaveni duchovenské hodnosti. (Pravidlo 10. prvního svatého všeobecného sněmu)
Vzhledem k těm, kdož mají býti rukopoloženi, nechť platí tento řád. Nechť shromáždění všech duchovních souhlasí a zvolí kandidáta, a tehdy biskup ať vyzkouší zvoleného a se souhlasem duchovenstva vykoná svěcení uprostřed chrámu v přítomnosti lidu, aby i lid mohl o něm svědectví vydati při ohlášení biskupově. Rukopoložení se nesmí konati tajně. Neboť tehdy církev přebývá v pokoji, když se svěcení konají správně v chrámě a v přítomnosti svatých. V místech pak, kde jsou stoupenci těch, kdož byli v obecenství s bludaři, rukopoložení buďtež prováděna ne jinak než po šetření od pravých pravoslavných kněží, také v přítomnosti biskupa a při jeho prohlášení k přítomnému lidu, pouze takto, aby nenásledovalo nějaké uchýlení se správné cesty. (Pravidlo 7. – poučení Theofilovo Ammonovi)
Biskupové, kněží a jáhni nebuďtež dříve ustanovováni, dokud neučiní všechny ve svém domě pravoslavnými křesťany. (Pravidlo 45. karthagenského sněmu)
O modlitbách s věřícími, kteří navštěvují naše bohoslužby, ale zdržují se kanonického společenství s naší církví. O nekanonických modlitebních shromážděních konaných v soukromých bytech takových věřících. (Vztahuje k nekanonickým praktikám, jichž se rozkolníci dopouštěli a případně dopouštějí. Problematika našeho vztahu k nim.)
Všichni, kdož vcházejí do chrámu a poslouchají posvátná Písma, avšak z jakéhosi vzdalování pořádku se neúčastní modlitby s lidem nebo se odvracejí od přijímání svaté eucharistie, buďtež odloučeni od církve, dokud se nevyznají a neprojeví ovoce pokání a budou prositi o odpuštění, a tímto způsobem ho mohou dosáhnouti. Nebudiž povoleno míti obecenství s odloučenými od obecenství aniž vcházeti do domů a modliti se s těmi, kdož jsou mimo církevní obecenství. Nebuďtež přijímáni do druhého chrámu ti, kteří se straní shromáždění v jednom chrámě. Jestliže některý z biskupů nebo kněží nebo jáhnů nebo kdokoliv z duchovních osob bude přistižen, že se stýkal s těmi, kdož byli odloučeni od obecenství, budiž i sám vně obecenství církevního, jako původce zmatků v řádu církevním. (Pravidlo 2. svatého místního sněmu antiochijského)
Jestliže někdo hodlá pořádati mimo chrám zvláštní církevní shromáždění, nemaje s sebou kněze z vůle biskupovy, budiž pod klatbou. (Pravidlo 6. svatého místního sněmu gangerského)
Nesmí se modliti s bludařem nebo odštěpencem (33. pravidlo svatého místního sněmu laodicejského).
Všechny věřící, kteří přicházejí do chrámu pouze poslouchat Písmo, avšak nezůstávají na modlitbách a na svatém přijímání do konce, je nutno vyloučiti ze svatého přijímání jakožto osoby, které v chrámu působí nepořádek. (Apoštolské pravidlo 9.)
Bude-li se někdo modliti spolu s osobou vyloučenou ze svatého přijímání, třeba jen doma, budiž i sám vyloučen. (Apoštolské pravidlo 10.)
Bude-li se někdo z příslušníků kleru modliti s osobou z kleru vyvrženou, budiž i sám zbaven hodnosti. (Apoštolské pravidlo 11.)
V příchodu kyprianovského rozkolu na naše území sehrál velice aktivní (a možná hlavní) úlohu jeden zvláštní "světský mnich"; jinak pracující v Praze pro vzdělávací ústav jisté krajně heretické církve (zapojil se do akademického sboru na tomto snad nejliberálnějším protestantském akademickém ústavu v České republice a podílí se tam na přípravě budoucího duchovenstva tohoto protestantského uskupení). Svůj monastýr v USA, kde složil mnišské sliby a slíbil poslušnost svým představeným, opustil začátkem 90. let, do jiného monastýru nevstoupil, vrátil se do ČR, nadále pak světsky žije ve velkoměstě u rodičů, chodí po městě, volně se stýká s ženami a světskými lidmi a nikomu se nepodřizuje (tj. neplní mnišské sliby poslušnosti ani některá další mnišská pravidla). (Nechci uvádět církevní jurisdikci, k níž se tento "pseudomnich" hlásí, jednak, abych ji nekompromitoval, a pak také proto, že biskupové této jurisdikce s působením a způsobem života tohoto "mnicha" nesouhlasí a nehlásí se k němu, jak nám na náš dotaz sdělili.)
O jmenovaných poustevnících, kteří v černých oděních a s dlouhými vlasy obcházejí města, přebývajíce uprostřed světských mužů a žen a znevažují svůj slib, stanovíme: Jestliže chtějí ostřihavše vlasy přijati podobu ostatního mnišstva, jest jim přikázati monastýr a přiřaditi k bratřím. Nebudou-li si toho přáti, vypuditi je úplně z měst, aby žili na poušti, podle níž obdrželi jméno. (Pravidlo 42. šestého svatého všeobecného sněmu)
Osobám, které opravdově a s upřímností se oddaly mnišskému životu, přísluší s tím spojené pocty. Protože však některé osoby zneužívají mnišského roucha a přivádějí do zmatku církev i světské záležitosti, táhnou hromadně od města k městu a dokonce se pokoušejí sami si zřizovati monastýry, bylo rozhodnuto, že nikdo nesmí zakládati a zřizovati monastýr, nebo modlitebny bez souhlasu příslušného biskupa města. Mniši v každém místě a zemi nechť jsou podrobeni místnímu biskupovi, zachovávají mlčení, věnují se postům a modlitbám, stále bydlíce v místech, kde se zřekli světa, a nevměšují se ani do církevních věcí, ani pozemských, nepřijímajíce v nich účastenství, opustivše svůj monastýr, ledaže by jim to uložil místně příslušný biskup vzhledem k naléhavé potřebě. Žádný otrok bez souhlasu svého pána nesmí býti přijat v monastýru do mnišského stavu. Kdo poruší toto ustanovení, budiž podle našeho rozhodnutí vyloučen s církevního obecenství, aby nebylo hanobeno jméno Boží. Příslušní biskupové mají však náležitě pečovati o monastýry. (Pravidlo 4. čtvrtého svatého všeobecného sněmu)
Někteří na sebe přijímají pouze vzhled života mnišského, ne proto, aby v čistotě sloužili Bohu, nýbrž proto, aby pro ctěný oděv přijímali slávu zbožnosti a tím nalézají bez překážek potěšení ze svého uspokojení. Ostříhavše toliko své vlasy, zůstávají ve svých domech, neplníce žádného mnišského řádu, čili předpisů. Proto svatý sněm rozhodl: Nikterak nečiniti nikoho hodným mnišského řádu, nebude-li při něm přítomna osoba, jež je povinna přijmouti ho k poslušenství a míti nad ním vládu a přijmout péči o jeho duchovní spasení. Toto budiž muž bohumilý, představený monastýru a způsobilý spasiti duši, nově ke Kristu přiváděnou. Jestliže někdo bude přistižen, že někoho postřihuje v nepřítomnosti igumena, jenž je povinen přijmouti ho k sobě k poslušenství, takový budiž podroben svržení se své hodnosti, jako neposlušný pravidel a porušující mnišské řády; a nesprávně a bez řádu postřižený budiž dán k poslušenství do monastýru, jejž určí místní biskup. Neboť nerozvážná a chybná postřižení uvrhla nevážnost na mnišský řád a poskytla příležitost k hanobení jména Kristova. (Pravidlo 2. svatého sněmu cařihradského)
Rozličně se snažil zlý přivésti k hanbě ctihodný mnišský řád a našel pro sebe velkou pomoc v době dřívějšího bludu. Neboť mnichové bludem utlačovaní, opouštějíce své monastýry, přestěhovali se do jiných, a někteří dokonce do obydlí světských lidí. Avšak to, co tehdy konali pro zbožnost a co je proto činilo hodnými velebení, to přecházejíc v nerozumný zvyk, činí je hodnými výsměchu. Neboť ještě i nyní, kdy zbožnost je už všude rozšířena a církev byla osvobozena od pohoršení, odcházejí někteří ze svých monastýrů a jako nějaký nezadržitelný potok, sem a tam unikajíce a přelévajíce se, naplňují monastýr jakousi neslušností, vnášejí se sebou veliký nepořádek a rozkládají a ničí krásu poslušenství. Aby zamezili jejich nestálou a nepoddajnou touhu, svatý sněm rozhodl: Jestli některý mnich uprchnuv ze svého monastýru, přeběhne do jiného monastýru anebo se nastěhuje do světského obydlí, takový stejně jako ten, kdo ho přijal budiž odloučen z obecenství církevního, dokud se uprchlý nevrátí do monastýru, z něhož trestně se vzdálil. Ostatně, jestli biskup chce některé z mnichů, osvědčených zbožností a poctivostí života, přeložiti do jiného monastýru pro spořádanost monastýru, nebo rozhodne ho vyslati i do světského domu pro spásu v něm přebývajících, nebo ráčí umístiti na nějakém jiném místě, tímto se nestávají vinnými ani mniši ani ti, kdož je přijímají. (Pravidlo 4. svatého sněmu cařihradského)
Kdo opustil svatý řád mnišský a nevrací se na správnou cestu, takového nelze již vpouštěti pod střechu, nýbrž je lépe opustiti ho. (Pravidlo 25. Nicefora Vyznavače.)
O tvrdosti, se kterou se staví Církev k přestupkům mnišských slibů (chudoby, čistoty a poslušnosti), svědčí i povolení násilí vůči mnichu, který činí mnišství ostudu tím, že se veřejně proviní proti svým svatým slibům:
Jestliže některý mnich zanechá svatý řád, jí maso a pojme ženu a nechce se navrátiti, nutno ho podrobiti anathemě, a násilím opět obléci do mnišského roucha a zavřít do monastýru.
(Pravidlo 35. Nicefora Vyznavače.)
Které jsou mnišské sliby?
1.) dobrovolná chudoba,
2.) dobrovolné vzdání se rodinného života a zachovávání čistoty srdce,
3.) dobrovolná a úplná poslušnost k představeným.
Jaký účel mají mnišské sliby?
Mnišské sliby mají ten účel, aby se člověk úplně oprostil od světských starostí a věnoval se jen Bohu, duchovnímu zdokonalení a dobrým skutkům.Jak se jmenuje dům, v němž žijí mniši?
Dům, v němž žijí mniši, se jmenuje monastýr.(Z pravoslavného katechismu; Praha 1950, str. 164-165)
Aby mohlo být ustanovení m. Kypriana – jakožto biskupa – a potažmo svěcení Jeremiáše Cvaka (stejně jako každé jiné ustanovení a svěcení duchovní osoby v pravoslavné církvi) považováno za platné, musí být zjevné, že se uskutečnilo z Božího povolání a nikoliv pouze dle lidské vůle; viz o tom ap. Pavel: „Ať nikdo sám sobě neosobuje té cti, ale (jen ten,) kdo povolán jest od Boha, jako Áron“ (Žid 5,4). Platné svěcení totiž koná skrze biskupy sám Svatý Duch a Boha nelze přinutit: „Nemylte se, Bůh nebývá vysmíván“ (Galat 5,7). Za znamení toho, že se ustanovení (resp. svěcení) děje dle Boží vůle, je v Církvi považováno splnění požadavků posvátných kánonů a dalších pravidel a církevních obyčejů vztahujících se k ustanovení a svěcení duchovních osob. Jen v takovém případě je možno pokládat biskupa či kněze za Božího vyvolence a nikoliv za samozvance, který se do posvátného církevního úřadu vetřel a je uchvatitelem poct.
Ti, kteří provádějí s rozkolným úmyslem nekanonické "svěcení duchovenstva", konají něco, co by se mohlo podobat dokonce strašnému hříchu simonie - podobně jako svatokupci totiž činí tito rozkolníci ze Svatého Ducha svého sluhu místo toho, aby sami byli služebníky Ducha. Takoví jsou horší než duchoborci, kteří blábolí, že Duch je stvoření a služebníkem Otce, kdežto tito jej činí sluhou svým. Proto platí o tom, kdo byl takto "vysvěcen", ustanovení kánonu: "Třebas obdržel kněžství dle jména, přece slovo se nekrylo se skutečností." Stejně jako pro svatokupce zde platí: "V takových není milosti (blahodati) Svatého Ducha, to jest svatosti kněžství a oni ji neobdrželi a nemají." A dále platí stejně pro rozkolníky jako pro svatokupce: "Je samozřejmě pro ně zbytečný zbožný způsob života a přebývání v čistotě a ctnosti. Je zbytečný pro ně i Pavel, božský apoštol, poučující, že biskup musíť býti bez úhony, mravný, čestný, způsobný k učení, střídmý, zdrženlivý, pilně se přidržující věrné řeči k vyučování dostatečné, aby mohl i napomínati učení zdravým, i ty, kteříž odpírají, přemáhati. Toto vše se stává nepotřebným," jde-li o dílo simonie nebo rozkolu... (Vybráno z kanonického listu Tarasije, patriarchy cařihradského, Hadrianovi, papeži římskému; o simonii).
Kyprianovci tvrdí, že v jejich případě se nejedná o rozkol, nýbrž o „kanonické ohrazení“. Avšak, aby mohlo být jejich oddělení považováno za „kanonické ohrazení“, muselo by splňovat podmínky jasně vymezené v 15. kánonu dvojnásobného cařihradského sněmu (viz o tom rozbor 15. pravidla tohoto sněmu). Tento kánon velice přesně specifikoval, za jakých podmínek je možno se právoplatně „ohradit“ (důvod k zákonnému ohrazení může být jediný: hereze dříve v církvi už odsouzená), a od doby konání dvojnásobného cařihradského sněmu (r. 861) není kanonicky přípustné, aby mohlo být za „kanonické ohrazení“ prohlašováno jiné oddělení, než podle tohoto kánonu. Dodejme, že jako důvod k aplikaci ustanovení druhé poloviny 15. kánonu dvojnásob. cař. sněmu církevní právo (dle tradičně uznávaných výkladů posvátných kánonů) nepřipouští jakékoliv kanonické přestupky biskupa (včetně těch nejhorších, jako např. smilstvo, simonie apod.) Nejsou-li splněny podmínky, za kterých je oddělení podle tohoto kánonu ospravedlnitelé, jedná se rozkol.
A tak nedopusťme, abychom zahynuli s takovými, nýbrž bojíce se přísného trestu a majíce před očima strašný den odplaty Páně, nechtějme zhynouti společně s cizími hříchy. Zda nás nepoučily hrozné osudy Páně a toliké rány nepřivedly k pocitu toho, že nás zanechal Pán pro naše přečiny a odevzdal v ruce barbarů, takže byl lid odveden nepřáteli do otroctví a rozptýlen, ježto se ti, kdož mají jméno Kristovo, odvážili takových špatností, aniž poznali a pochopili, že pro ně přišel na nás hněv Boží; co máme s nimi společného? Avšak ve dne i noci, veřejně i soukromě jsme povinni svědčiti jim o pravdě. Avšak nedopusťme toho, abychom byli zlákáni jejich zločiny, nýbrž více se modleme, abychom je získali a vytáhli ze sítě zlého. Jestliže se nám to nepodaří, v krajním případě pečujeme o to, abychom své duše zachránili před věčným odsouzením. (Pravidlo 85. sv. Basila Velikého)
Jestli chcete, můžete mi napsat:
P.S.
2001
(pokud zde e-mailovou adresu nevidíte, zapněte si ve Vašem internetovém prohlížeči povolení javascriptu)
Všechny výše uvedené teze nemají být chápány jako vynášení rozsudku nad vzpomenutými osobami (k tomu jsou v Církvi jiné instance). Smyslem těchto tezí je postavit skutky těchto osob do světla posvátných kánonů Církve, případně teologické ohodnocení jejich vztahu k Církvi.
Je pozoruhodné, jak právě ti, kteří brutálně porušují zrovna ta nejdůležitějí kanonická ustanovení, bývají nejpřísnějšími žalobci obviňujícími ostatní, když nedodrží některý z kánonů svatých Otců.
Stručné poznámky o konání některých konkrétních osob (psané kursivou pod titulky některých kapitol) sem byly přidány kvůli tomu, aby bylo zjevné, na jakých lidských cestách buduje rozkol své dílo. Snažil jsem se při sestavování těchto poznámek být co nejstručnější, zdržet se osobního hodnocení mravní a lidské stránky jejich jednání a držet se známých faktů.