Přerušení eucharistického společenství je jeden z nejvážnějších kroků, který může být v Církvi podniknut v případě nesouhlasu v nejdůležitějších otázkách. Většinou se předpokládá, že budou následně urychleně hledány cesty k opětnému navázání církevního společenství.
Na rozkol, který vznikne v souvislosti s neshodami v otázkách církevní správy, vnitrocírkevní disciplíny, jurisdikčních pravomocí, praxe administrativy apod. záležitostech, které se dají řešit, je zvykem pohlížet nejprve z perspektivy ikonomie (shovívavosti) a nečinit z nich hned nejpřísnější závěry ohledně neuznávání platnosti konání svatých Tajin (svátostí) a církevnosti jedné ze stran rozkolu.
Světová Církev tedy většinou v takových případech "bilaterálního" rozkolu v počátku podle principu ikonomie (shovívavosti) udržuje eucharistickou jednotu s oběmi stranami konfliktu, aby napomohla urovnání nesouladu. V případě, že se však stranám nedaří dosáhnout vyřešení sporných otázek a navázat opět vzájemným jednáním eucharistické společenství, začíná být situace vážná; tento problém může být řešen sněmovně - nejprve na nižších a postupně případně i na vyšších úrovních.
Přetrvává-li nejednota obou stran, může situace totiž snadno přerůst v takový rozkol, při němž přestane jedna strana (nebo obě) sporu uznávat jurisdikci (resp. církevnost) druhé strany a začne církevně působit na jejím kanonickém území; dokonáním pádu do rozkolu pak je, když nějaká církevní jurisdikce začne nakonec dokonce pronikat na cizí kanonická území ostatních místních autokefálních církví, což je přísně zakázáno posvátnými kánony (závaznými pravidly pravoslavné církve), - hierarchové, kteří se toho dopustí, jsou těmito kánony odsouzeni ke zbavení duchovenských hodností a vše, co vykonali na cizím území, a veškerá jejich rozkolná činnost je kanonicky prohlášeno za neplatné, neúčinné a bez duchovního obsahu.
V takových případech už není na místě shovívavý přístup a takové rozkolné dílo je světovým Pravoslavím odsuzováno (ať už artikulovaně na sněmu či prostě při vzájemných rozhovorech a následným konsensuálním /více méně jednotným/ postojem), přísně kanonicky posuzováno a oddělováno podle církevních kánonů se všemi důsledky - tj. včetně přerušení eucharistického společenství s rozkolnou jurisdikcí ze strany všech (či většiny) světových místních autokefálních církví a následného odmítání uznávat platnost posvátných obřadů (svátostí) konaných rozkolníky a potažmo i jejich účasti na Církvi Kristově.
V každém případě - trvá-li spor mezi dvěma místními pravoslavnými církvemi nad únosnou dobu (v úvahu se zde jistě berou okolnosti, za kterých vzájemný rozkol vznikl: např. politické tlaky, válka a jiné zásahy třetích stran, které rozkol způsobily anebo znemožňovaly vyřešení rozkolu), pak zásadně záleží na tom, ke komu se přikloní ostatní místní autokefální církve (se kterou stranou rozkolu udržují jednotu a s kým přeruší eucharistické společenství). Tímto aktem církevního konsensu je určeno, která strana sporu zůstává v Církvi, a která se stala rozkolníkem, který odpadá od Církve.
Tomu, kdo jednostranně přeruší společenství s jiným údem Církve a trvá na své pozici, vždy hrozí, že se nakonec on sám může dostat do církevní izolace a tudíž do pozice rozkolníka, který není ostatními místními pravoslavnými církvemi považován za součást Církve a jeho bohoslužebné úkony nejsou světovým Pravoslavím uznávány.
Každopádně je při řešení vnitrocírkevních konfliktů vždy snaha celé Církve napomoci překonat rozkol a vrátit rozkolníka zpět do církevního společenství. Opětnému připojení schismatika k Tělu Kristovu tedy může zabránit jen jeho úporné trvání na svých rozkolných pozicích či názorech, čímž fakticky dá přednost vlastnímu mínění (a pýše) před jednotou s Církví a potažmo s Kristem a jeho svatými.